Evropská unie je v dnešní době asi nejznámější ekonomickou a politickou unií. Tvoří ji 27 demokratických evropských států a její vznik je datován od roku 1992, a to na základě tzv. Maastrichtské smlouvy (k jejímu podpisu došlo 7. února 1992).
Díky tomuto dokumentu pak vzniklo to, co dnes nazýváme Evropskou unií, a to konkrétně 1. listopadu 1993. Maastrichtská smlouva změnila do té doby fungující Evropské hospodářské společenství (EHS) na Evropské společenství. Ovšem zavedené změny byly mnohem větší.
Historie Evropské unie
V Maastrichtu byly totiž ustanoveny i oblasti působnosti. Došlo například k rozšíření společné hospodářské politiky, což byl první krůček k tomu, aby mohl být vypracován harmonogram postupného zavedení Hospodářské a měnové unie. Cílem byla samozřejmě co nejefektivnější spolupráce všech zúčastněných států v oblasti ekonomické, politické, environmentální apod.
Největším efektem této iniciativy bylo zavedení společné měny v roce 1999. Jde samozřejmě o euro, které se používá dodnes a jeho význam se zvyšuje tím více, čím více států ho používá jako svou oficiální měnu. Ale pokud se podíváme do historie tohoto společenství, zjistíme, že Maastrichtská smlouva nebyla jediná. Další významným dokumentem v této oblasti byla tzv. Amsterodamská smlouva, podepsaná 2. října 1997. A o co v ní šlo? Zjednodušeně řečeno – upravila pro lepší využití část původních Maastrichtských ujednání. A o čtyři roky později (26. února 2001) následovala ještě Smlouva z Nice.
Ta byla důležitá zejména pro nové státy, protože reformovala orgány EU tak, aby dokázaly zajistit hladké fungování celého společenství po jakémkoliv dalším rozšíření. Na summitu v Nice došlo rovněž k dojednání a podepsání Listiny základních práv EU. Této smlouvě běžný občan porozumí pravděpodobně nejvíce, protože jejím cílem je garance lidských práv a občanských svobod.
Tato smlouva se hodila už o dva roky později, protože v roce 16. dubna 2003 byla v Athénách podepsána Smlouva o přistoupení. Své podpisy na ní připojili zástupci vlád 15 členských států a 10 kandidátských zemí. A téměř přesně o rok později (1. května 2004) došlo na jejím základě k největšímu rozšíření v historii EU. Společenství totiž bylo doplněno právě o oněch 10 zemí. Do EU tedy přistoupili: Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko.
Které státy tvoří Evropskou unii
Někdy se lidé domnívají, že do EU patří všechny státy Evropy, to však ani zdaleka není pravda. Do seznamu jsou zařazeny jak státy z původního Evropského hospodářského společenství (EHS), tak i všechny později přistoupivší. V současnosti jde o 27 států (v minulosti byla součástí EU i Velká Británie, která však v roce 2020 vystoupila).
- Belgické království (vstup do EU 1952)
- Bulharsko, Bulharská republika (vstup do EU 2007)
- Česko, Česká republika (vstup do EU 2004)
- Dánsko, Dánské království (vstup do EU 1973)
- Estonsko, Estonská republika (vstup do EU 2004)
- Finsko, Finská republika (vstup do EU 1995)
- Francie, Francouzská republika (vstup do EU 1952)
- Chorvatsko, Chorvatská republika (vstup do EU 2013)
- Irsko (vstup do EU 1973)
- Itálie, Italská republika (vstup do EU 1952)
- Kypr, Kyperská republika (vstup do EU 2004)
- Litva, Litevská republika (vstup do EU 2004)
- Lotyšsko, Lotyšská republika (vstup do EU 2004)
- Lucembursko, Lucemburské velkovévodství (vstup do EU 1952)
- Maďarsko (vstup do EU 2004)
- Malta, Maltská republika (vstup do EU 2004)
- Německo, Spolková republika Německo (vstup do EU 1952)
- Nizozemsko, Nizozemské království (vstup do EU 1952)
- Polsko, Polská republika (vstup do EU 2004)
- Portugalsko, Portugalská republika (vstup do EU 1986)
- Rakousko, Rakouská republika (vstup do EU 1995)
- Rumunsko (vstup do EU 2007)
- Řecko, Řecká republika (vstup do EU 1981)
- Slovensko, Slovenská republika (vstup do EU 2004)
- Slovinsko, Slovinská republika (vstup do EU 2004)
- Španělsko, Španělské království (vstup do EU 1986)
- Švédsko, Švédské království (vstup do EU 1995)
Zvláštní statusy v EU
Ovšem bylo by chybou myslet si, že součástí EU jsou výhradně části „běžné Evropy,“ ve skutečnosti najdete území spadající pod tuto organizaci například i v Tichomoří. Konkrétně je nejvzdálenějších regionů devět:
- Azory (Makaronésie)
- Francouzská Guyana (Jižní Amerika)
- Guadeloupe (Karibik)
- Kanárské ostrovy (Makaronésie)
- Madeira (Makaronésie)
- Martinik (Karibik)
- Mayotte (Indický oceán)
- Réunion (Indický oceán)
- Svatý Martin, francouzská část (Karibik)
A nesmíme zapomenout ani na zámořská území, která patří jednotlivým členským státům. Vyplatí se s nimi seznámit, jinak byste mohli být na dovolené nepříjemně překvapeni. Pod Francii tak spadají i Francouzská jižní a antarktická území (Indický oceán), Francouzská Polynésie (Tichý oceán), Nová Kaledonie (Tichý oceán), Saint Pierre a Miquelon (severní Atlantik), Svatý Bartoloměj (Karibik) a Wallis a Futuna (Tichý oceán). Pod Nizozemské království patří Aruba, Bonaire, Curaçao, Saba, Svatý Eustach a Svatý Martin a pod Dánsko spadá ještě Grónsko.
Existují ovšem i výjimky ve druhé straně spektra. Například Faerské ostrovy (severní Atlantik) jsou sice autonomní součástí Dánska, do Evropské Unie však nepatří.
Ne vše, co je v EU, patří i do celní oblasti
A ještě jedno spektrum výjimek najdeme – území, na která se nevztahují pravidla celní oblasti EU. I tady je seznam poměrně pestrý. Patří do něj:
- Guadeloupe, Martinik, Guyana, Réunion, Mayotte a Svatý Martin (francouzská zámořská území),
- Kanárské ostrovy, Ceuta a Melilla (španělská území),
- Helgoland a Büsingen am Hochrhein (německá území),
- Alandy (finské souostroví),
- Hora Athos Řecko),
- Livigno, Campione d’Italia a italská část Luganského jezera (italská území ).
Jaké jsou cíle EU
Ve svých prohlášeních EU uvádí především nutnost zajištění svobody a bezpečnosti pro všechny členy společenství. Důraz je kladen také na rovnocenná práva v prostoru bez vnitřních hranic, ovšem při udržení vysoce konkurenčního tržního hospodářství. Dalším důležitým cílem je také podpora udržitelného rozvoje. Tedy takového, který je založen na udržitelném hospodářském růstu a cenové stabilitě. Obě tyto veličiny by měly při vzájemné spolupráci umožnit v každém státě EU plnou zaměstnanost, která povede i k sociálnímu pokroku a zároveň nebude zapomínat ani na důležitou ochranu životního prostředí.
Kromě těchto cílů si však Evropská unie bere za zodpovědnost i prosazování míru, hodnot EU a také blahobyt občanů v rámci celé unie. A tím vše samozřejmě ještě nekončí. Kromě podpory těchto hodnot si dává Evropská unie za cíl také cílenou ochranu bohaté kulturní a jazykové rozmanitosti, a samozřejmě také podporu vědeckého a technologického pokroku. A jedním dechem se rovněž snaží ustavit hospodářskou a měnovou unii a to tak, že postupně zavede euro ve všech členských státech.
EU a její hodnoty
Má-li společenství stanoveny cíle, musí v nich vycházet i z hodnot, které chce na svém území prosazovat. Pro všechny státy musí být společné – jde o takový základ, jako je důraz kladený na sociální začlenění, tolerance a spravedlnost napříč celou společností. Stejně důležitá je i solidarita a nediskriminace. A opomíjena nesmí být ani lidská důstojnost a lidská práva. Z toho vyplývá, že každý člen EU by měl být právním státem a respektovat svobodu, demokracii a rovnost. Všechny tyto cíle a hodnoty jsou stanoveny v Lisabonské smlouvě a Listině základních práv Evropské unie.
